V tomto článku se přesuneme zpátky
o měsíc, konkrétně do neděle 6.září, kdy začala TA velká
událost.
Zajímalo by mě, co si vlastně představujete
pod pojmem Aloha. Toto slovo má mnoho významů, každopádně pro
obyvatele Hawaie je to nejčastěji pozdrav. Ano asi jste pochopili správně,
tento článek je věnovan mé cestě na Hawaii. Vždy jsem snila o
tom, že se jednoho dne podívám na jeden z těchto krasných
ostrovů. No a ten osudný den byl právě 6.září.
Už týden před odletem jsem běhala
po nákupech a sháněla věci, co potřebuji do letadla. No dobře,
možná to bylo i o něco dřív než týden před ;). Každopádně
znáte to, na palubu letadla musíte mít omezené množství
tekutin, žádné ostré předměty atd atd. Co si budeme povídat,
každý, kdo alespoň jednou cestoval letadlem tyto přihlouplá
pravidla zná. Ale už dost o balení a shánění věcí, to nikoho
přeci nezajímá a proto se přesuneme rovnou na letiště.
Bohužel já jsem z Brna a my odlétaly
z Prahy, takže na Letiště Václava Havla (pro všechny to stějně
na vždy bude Ruzyně :D) mě čekala ještě dlouhá cesta. S
kamarádkou jsme si daly sraz na Terminálu 1, z kterého jsme také
odlétaly. Náš let měl startovat v 18:30, takže jsme se v klidu
nechaly odbavit a pak už hurá za pasovou kontrolu kam už smí
pouze cestující. A teď co? Říkáte si, co tady mám jako dělat
dvě hodiny? Mmm tak půjdeme kouknout po nějakém jídle. Nakonec
jsme skončily s lahví obyčejné vody za 80kč. Také jsme zažily
menší adrenalit při jízdě výtahem, vypadalo to, že každou
chvíli se něco utrhne a my skončíme bůhví kde (poznámka pro
mě: Už nikdy nelez do výtahu na letišti.).
Nakonec
dvě hodiny utekly jako
voda a naše letadlo bylo připravené k odletu. Čekala nás dlouhá
10 hodinová cesta do Soulu, s krátkým mezipřistáním v Tokiu a
pak už hurá dalších 10 hodin směr Honolulu. Musím vám říct,
že 20 hodin v letadle není nic pro mě. A proto, když letadlo
začalo klesat a moje kamarádka byla přilepená na okénko a
brečela radostí, já se snažila v sobě udržet obsah svého žaludku, pokud v něm tedy ještě něco zbylo. Když konečně kola
letadla dosedla na rozžhavenou letištní dráhu, vydechla jsem
úlevou.
Vystoupily jsme z letadla a po
nekonečně dlouhé chodbě se dostaly k několika různým druhů kontrol,
které pro nás byly nachystány. Každý nás strašil jak je
pohovor s imigračním úředníkem složitý a že trvá dlouho.
Chcete říct naši zkušenost? Přistoupily jsme k velmi
sympatickému pánovi, který nám sebral otisky prstů a poté
vyfotil náš unavený obličej. Zeptal se odkud jsme, jestli jsme
příbuzné, dal nám razítko do pasu a hurá byly jsme volné.
Možná kdybychom přiletěly například do New Yorku nebo Los
Angeles, kontrola by byla přísnější ale co vám budu vykládat,
po 20hodinové cestě jsem byla opravdu ráda, že nás zbytečně
nedusil. Z imigračního jsme zamířily rovnou pro kufry a spadl nám
kámen ze srdce, když jsme je uviděly v pořádku postavené bokem.
Spokojeně jsem vzala svůj a vyrazila směr východ, když v tom za
sebou slyším křik. Ano, ze všech těch stovek kufrů si
protidrogová kontrola vybrala ten můj. Přiběhla ochranka s bíglem
a ten radostně objevil kaštan, který paní do mého kufru schovala.
Celé věci jsme se zasmály a vyrazily směr východ, kde nás měl
čekat náš odvoz do hotelu.
Žádné komentáře:
Okomentovat